K současné etické situaci umělé antikoncepce
ThDr. Jiří Skoblík
Scházejí-li se věřící, aby debatovali o umělé antikoncepci, zúčastňují se takových setkání obvykle dva druhy lidí: Jedni hájí stanovisko magisteria (čili učitelské služby církve) s jistým uspokojením, druzí čekají na pomoc vzhledem k nouzi, dané umělou antikoncepcí. Jedni očekávají věrné tlumočení nauky církve, druzí nabídku opory v manželském životě. Mentalita obhájců magisteria je poněkud bojovná, doprovázená údivem, kdykoliv podle jejich názoru dochází k náznaku zpochybnění nauky, druzí přicházejí s nadějí na východisko.
Lidé, kteří se k nauce církve v této oblasti staví zamítavě, se takových debat nezúčastňují ("absurdní norma nestojí za řeč").
Není sporu o tom, že etika katolického křesťana zahrnuje souhlas s naukou, kterou předkládá církvi papež jako pověřený vykladač Božího zákona. Jeho nauka má vzhledem k významu jeho úřadu, jak ho chtěl Kristus (Lk 22,32), přednost před opačným míněním. Může být vůbec v tomto případě oponent etický? Ano, eticky korektní oponentura na vědecké úrovni v kontaktu s magisteriem bez ukvapeného popularizování je myslitelná, ba žádoucí, jak ukazuje zkušenost s odumírající ideologií totalitních režimů. Ale pro takovou oponenturu platí Roma locuta, causa finita - Řím promluvil, věc je skončena, což lze chápat jako vůli Prozřetelnosti stabilizovat na určitou dobu chápání problému.
Jak tento stabilizovaný stav v současnosti vypadá?
Magisterium zdůrazňuje s jasností, jakou si jen lze přát, že umělá antikoncepce je neetická.1) O tom všichni dobře vědí. Obtíže spojené s respektováním tohoto učení mohou být značné, ba mučivé, i to magisterium otevřeně připouští. Věřící jsou však povzbuzováni, aby se velkomyslně pustili do zápasu o zachování nauky církve o plánovaném rodičovství, zejména vytrvalou prosbou o Boží pomoc.
Na čem se v rámci tohoto stanoviska v přítomné situaci všichni zainteresovaní, magisterium, manželé, příznivci i odpůrci předkládané nauky shodnou?
Na tom, že:
- 1) Rodiče kompetentně rozhodují o počtu svých dětí.
- 2) Sobecké, korektně nezdůvodněné odmítání dítěte je neetické.
- 3) Dočasná nebo trvalá zdrženlivost je oceňovaný "anikoncepční" prostředek, jehož cena však poklesla. Nejde o pochopitelné obtíže zvláště - ale nejen - mladého manželského páru, které mohou být stupňovány až k praktické mravní nemožnosti, ale o ztrátu hodnot, které sexualita manželskému životu přináší, vždyť zdaleka není jen lék proti zlé žádostivosti. To naznačuje pěkná formulace řeč těla. Řeč je přece nezbytný komunikační prostředek, v tomto případě těla jako Boží tvorby, představuje dobro vysoké ceny, o které manželé nemají být připravováni.
Přistupuje biblický důvod: první muž pojmenovává svou družku Eva = matka živých, teprve po pádu do hříchu. Je-li hříchem do světa přivedena smrt a je-li dítě, plod matky živých zbraň proti vládě smrti, pak sexualita jako "příčina" dítěte, darovaná Tvůrcem lidem, je po pádu do prvního hříchu hmatatelným ujištěním o vůli Tvůrce nechat vítězit život nad smrtí jako důsledkem hříchu, tedy poskytnout odpuštění. Sexualita tedy není nutné zlo, ale cesta k vítězství života nad smrtí. Tím samozřejmě nemá být ignorována její sociální funkce: není-li člověku dobře, aby byl sám, není tato nesnáz Tvůrcem řešena kvantitativním zmnožením osamoceného jedince, ale obohacením kvalitativním. "Jiný" člověk, ne pouhá reprodukce téhož, odstraňuje nežádoucí samotu.
Vedle kompetence rodičů rozhodnout o počtu dětí a objektivní ceně sexuality platí dále za jednomyslně přijaté, že:
- 4) Východisko z nouze manželů nelze nikdy hledat v antikoncepci s potratovými účinky (např. nitroděložní tělísko, pilulka "po", popř. některé druhy hormonální antikoncepce), což by znamenalo souhlas s případnou interrupcí, ani antikoncepcí ohrožující zdraví, vždyť tím je porušován závazek péče o zdraví.
- 5) Nabízí-li se se souhlasem magisteria jako řešení přirozené plánování rodičovství, a to ze spravedlivého důvodu, je pohrdání touto metodou rovněž neetické, právě tak jako zaviněně nedostatečné poučení se o jejích zásadách, na čemž pochopitelně závisí její - diskutovaná - spolehlivost, která u některého manželského páru může být otázkou života a smrti.
Problém lze tedy zúžit: Diskuse o umělé antikoncepci se týká jen těch manželů (prakticky pouze katolických), kteří z rozumných důvodů nemohou v přítomné době čekat rodinu, kteří z eticky přijatelných důvodů odmítají žít zdrženlivě a kteří se z eticky ospravedlnitelných důvodů zdráhají používat metodu přirozeného plánování rodičovství. Důvodem je poměr stupně spolehlivosti metody k stupni rizika, spojeného s (dalším) těhotenstvím.
Jak takovým manželům pomoci, když je jasné, že respektovat volání manželů o pomoc je právě tak etickou povinností jako respektovat nauku hlavy církve? Manželé své svízelné postavení zdůvodňují také tím, že problém přirozeného plánování rodičovství není jen problém gynekologický, ale i psychologický (zájem o partnera určuje datum), navíc namítají, že výsledné recepty pocházejí převážně z rukou lidí, kteří nemají osobní zkušenost s různými stránkami manželského života, i když ho dovedou plně zmapovat; teprve zkušenost s vlastním manželským životem - říkají - umožňuje vidět naléhavost celého problému.
Jakými řešeními se hledajícím manželům hodlá vyjít vstříc? Pomine-li se neplodná diskuse o stupni závažnosti umělé antikoncepce ("je to lehký nebo těžký hřích?") nebo o stupni závaznosti papežských encyklik ("vždyť nejsou neomylné"), lze rozdělit pomoc na pastorační a etickou ..
- 1) Z nejvyšších míst církve je nabízena pastorační pomoc v závěru encykliky Humanae vitae, připomínající nutnost zesílení duchovního života manželů, zejména pomocí svátostí.2)
- 2) Mnoho dobra může vykonat citlivá ruka zpovědníka, která slaďuje hlas církve s hlasem manželů. K pastorační aktivitě vybízí zmínka současného papeže o tak zv. zásadě odstupňovanosti. Tu sice nelze chápat jako odstupňovanou závaznost zákona, ale nepřímo dovoluje rozumět ji jako odstupňované způsobilosti zachovávat zákon pro všechny stejně platný.3) Manželé jsou tedy na "cestě", někdo hodně vzadu, někdo blízko cíle. Důležité je, že "kráčejí", nestagnují, že se nevzdávají.
- 3) Subjektivně etické východisko nabízí poměrně často zmiňované nezaviněně mylné svědomí, které sice o normě ví, nepopírá ji obecně, ale zamítá její závaznost pro vlastní případ. Taková situace je nejen myslitelná, ale častá, vždyť právě jí se dá vysvětlit postoj "ač katolík, s čistým svědomím zamítám". Nezaviněně mylné svědomí je samozřejmě kompetentní autorita, ale není to autorita ideální, vždyť se zakládá na omylu.
- 4) Dále připadá v úvahu tzv. subjektivní mravní nemožnost. Pravidlo zásadního významu "nikdo není nucen dělat něco nemožného" je aplikováno bez rozpaků na to, co je objektivně mravně nemožné. Tento typ nemožnosti se vyvozuje z oceňování předmětné látky jakýmsi ideálním vzorkem společnosti. Pokud tento vzorek něco označí za nemožné, lze to tak brát. Neřešená však zůstává situace, kdy sice zmíněný vzorek něco prohlásí za mravně možné, splnitelné, ale jedinec kterého se případ týká, to pro sebe prohlásí za mravně nemožné. Ve zpovědnici platí zásada, že kajícníkovi je třeba věřit i jako žalobci i jako obhájci vlastní věci.
Jaký mravní nárok má osobní svědectví o možnosti a nemožnosti? Jistě mu hrozí výtka slabošství. Sytý hladovému nevěří. Bylo by tedy žádoucí docílit uznání objektivní platnosti subjektivních potíží, čili přivést subjektivní mravní nemožnost na nemožnost objektivní. Ani toto však není bez problémů. Podle jakého klíče je vzorná skupina vybrána? Bude právě v uvažovaném problému vzorná? Nedojde-li k jednomyslnosti, stačí názor většiny? Jak je zabezpečeno, že u skupiny nedojde k názorovému vývoji? Papež právem upozorňuje na to, že by odporovalo Boží moudrosti, žádat od člověka nemožné. Je-li tedy autentický výklad Božího zákona (v našem případě zamítnutí umělé antikoncepce) předložen člověku, znamená to, že je splnitelný. Třeba ovšem říci, že v řadě jiných závazků se jistě jedná o zásadní splnitelnost, pro přítomnou chvíli se však subjektu jeví jako nesplnitelný.
Zpovědník v takové situaci (bohužel nebo bohudík?) přistupuje, a jinak ani nelze, vyzbrojen nejen objektivně platnými mravními normami, nýbrž svou vlastní mentalitou, někdy přísnou, někdy shovívavou; to pak daleko víc než širší spektrum morálně teologických pohledů na věc znemožňuje optimální sladěnost stanovisek "pastýřů".
Navíc manželské problémy jsou problémy dvou lidí různé úrovně a pohotovosti respektovat Boží vůli. Zde platí: řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, a tím je mravně méně připravený manželský partner. Mravní nemožnost je tedy v subjektivní verzi cosi, co je nutno respektovat, ale jako přechodný stav, který pomine.
Netřeba připomínat, jak velký význam má citlivé "osvobozování" jedince duchovním rádcem ze zajetí mravní nemožnosti pro celý jeho duchovní život, i v jiných oblastech, např. při prohlubování modlitby, důvěry v Krista apod.
- 5) Konečně bývá v rámci subjektivně etického východiska z nouze manželů zmiňován tzv. zmatený (perplexní) případ, myslitelný proto, že radikální respektování jednoho mravního požadavku může vést k nemožnosti respektovat jiný mravní požadavek, který se jeví jako stejně závažný. U sledovaného problému by mohlo jít o dilema mezi manželskou nečistotou (užitím umělé antikoncepce) a zaviněnou ztrátou obdobně závažné hodnoty (neužitím umělé antikoncepce). Jak zacházet se zmateným svědomím je dobře známo: jeho neodstranitelnost osvobozuje od normy.
Poslední tři nabídky subjektivně mravní povahy mohou znamenat cennou oporu, jsou však objektivně nekvalitní. Týkají se vlastně psychologicky znehodnoceného mravního činu ve sféře poznání nebo chtění. Zůstávají východiskem z nouze, jakési nejzazší útočiště.
Vlastní etické úsilí jimi však dotčeno není. Je-li právem zamítnuta radikální autonomie svědomí a zdůrazněna jeho podstatná svázanost s objektivní normou mravnosti jasně narýsovanou magisteriem (výrok zpovědníka "nechám to na vašem svědomí" není správný, jeho úkolem je poučit o autentickém výkladu Božího zákona církví, aby kajícník dostal orientaci pro své svědomí), je vlastní morálně teologický prostor dán vypracováním doplňku, spíše než protikladu, k stanovisku magisteria, které má nárok na plné respektování jako prvořadá součást budoucí syntézy, umožňující zdokonalený pohled, který uznává nedotknutelné hodnoty, hájené magisteriem, ale podniká kroky pro normativně zajištěný únik z případných mučivých zkoušek manželů.
Myšlenka doplňku stanoviska magisteria se může opírat o to, že manželská sexuální etika je kapitola svého druhu: manželská "povinnost" je v sousedství s možným zákazem (umělá antikoncepce). Obecná zásada změnit blízkou nutnou příležitost k těžkému hříchu v příležitost vzdálenou je v rámci manželského života sotva uskutečnitelná. Vždy znovu hrozí návrat do příležitosti blízké. Chovat se k eticky nesprávně jednajícímu manželovi (učebnice mají na mysli manžela, který přistupuje od počátku k manželskému styku s ochranným prostředkem), jakoby byl "téměř násilník", znamená zpravidla žádat mravně nemožné se zřetelem na značná práva ženy, které hrozí znásilnění, na sebeobranu. Psychologicky nepříznivě působí nepoměr mezi činem (podle dost rozšířeného mínění zanedbatelným, nicotným: "Vždyť se tím nikomu neubližuje, láska není poškozena, naopak.") a mravním ohodnocením (značným, samozřejmě záporným). K připuštění mučivých chvil v manželském životě, bude-li zápasit s pokušením umělé antikoncepce, někteří namítají, že mravní normy žádají standard, nikoliv heroizmus. Proto existuje takový normativní tlak faktického.
Doplněk je myslitelný tehdy, je-li myslitelný pohyb etického myšlení v dotyčné normě, nezakazuje-li norma věc svou povahou zlou - za předpokladu přijetí této kategorie. Je tedy třeba nejdřív vyřešit otázku, zda je umělá antikoncepce věc svou povahou zlá. Vzhledem k jasným a důrazným vyjádřením magisteria proti umělé antikoncepci je pro to, že umělá antikoncepce není věc svou povahou zlá, třeba podat důkaz, který by obhájil zásadní možnost její etické přípustnosti. Takový důkaz by byl dán nevyhnutelností umělé antikoncepce v zvláštních případech, neboť co je někdy nevyhnutelné, nemůže být zásadně zlé. Nevyhnutelnost se týká jednak zdrženlivosti (zejména trvalé u mladých manželů), jednak použitelnosti přirozeného plánování rodičovství.
Lze u zdrženlivosti a důvěry v spolehlivost přirozeného plánování rodičovství klást na manžely požadavky, limitované pouze momentální slabostí nebo také obecnou normou?
Sexuální etika pojímá setkání obou manželů jako setkání dvou osob s tělesnou i duševní, individuální i sociální složkou, jehož charakteristikou je to, že "duch" užívá speciální řeči, řeči těla. Dochází-li k totálnímu odevzdání se v jedné oblasti lidské osoby, nepřipouští to omezení v druhé oblasti, s tělesnou stránkou se má účastnit kontaktu duševní stránka lidské bytosti se sociálním dosahem, který potvrzuje Písmo. Poskládají-li se příslušná místa bible do myšlenkového součtu, učí, že jedině oprávněné místo pro sexuální život člověka je trvalé manželství, žité nějakým způsobem "před Bohem". Mluvit o řeči těla tedy znamená zdůraznit svázanost duševního s tělesným v lidské sexualitě. Duch usiluje disponovat řečí těla podle výsledku četby Božího plánu s tvorstvem v stvoření a Zjevení, duch chce takto za sebou vést tělo. Jeho vedení smí a má být pevné, náročné, vědomo si objevené pravdy, které se svoboda podřizuje z lásky, dané Duchem. Musí to však být vedení, vědomo si "mluvnice" řeči těla, kterou nesmí porušovat, nýbrž stále přihlížet k možnostem, hranicím a nejlepší účinnosti této řeči.
Nerespektuje-li toto duch, ztrácí k vlastní škodě možnost řečí těla plně disponovat a riskuje - v duchu zvoleného přirovnání - koktání nebo i oněmění. Pak se ale jeho náročnost nejeví jako statečnost, ale jako neprozíravost. Škoda může být značná, co mělo sloužit zvelebování manželství, přispívá k jeho poškozování. Je jistě lákavá myšlenka, že Tvůrce dal člověku rytmus plodných a neplodných období také proto, aby se člověk učil přistupovat k druhému nejen na základě vnitřních podnětů, ale i zevních okolností, hodných zřetele, kterým vnitřní podněty podrobuje. Právě to však lze jen do určité míry, jak to vyžaduje plné ocenění svébytnosti řeči těla; existuje závazek právě tak vůči manželské čistotě, jako vůči neporušovanému zdraví.
Snaží-li se magisterium předkládat věřící i nevěřící veřejnosti své stanovisko, o jehož vhodnosti jsou přesvědčeni i někteří nevěřící, třeba mít před očima patrně nutné jakostní i početní omezení v zásobě důkazů. Církev ani neřekne všechno, co ji k příslušným závěrům vedlo, ani neřekne - aspoň subjektivně trefně - to nejdůležitější. Tak vzniká nevyváženost mezi evidencí argumentu pro určitý závazek a jistotou o právu a povinnosti ho vyžadovat. Vzniká tedy dvojí povinnost: pro učící zdokonalovat, případně kriticky přezkoumávat důvody pro závazek nebo dokonce závazek sám; pro vyučované poslouchat i tam, kde je pro závazek pociťován nedostatek evidentních důvodů. Ideálem jistě zůstává rozumná poslušnost, nelze ji však vždycky zajistit.
- 1) např. Humanae vitae (HV) 14, Familiaris consortio (FC) 32, Dopis rodinám 12
- 2) HV 25
- 3) FC 34: ... člověk, povolaný, aby vědomě žil podle moudrého a láskyplného plánu Božího, je dějinná bytost, která svými rozhodnutími den ze dne sebe samu vytváří. Proto člověk poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu.
Také manželé jsou ve svém mravním životě povoláni na neustálou cestu růstu. Vede je upřímná, hledající touha stále lépe poznávat hodnoty, chráněné a rozvíjené Božím zákonem, i čestná a pohotová vůle uskutečňovat tyto hodnoty při svých konkrétních rozhodnutích. Přece však nemohou pokládat zákon za pouhý ideál, kterého se má dosáhnout jednou v budoucnosti, ale musí ho pokládat za Kristův příkaz a snažit se překonávat ze všech sil těžkosti. Proto se nemůže takzvaný "postupný vývoj", neboli "postupná cesta" chápat jako "odstupňování zákona", jako kdyby byly v Božím zákoně různé stupně a druhy přikázání, rozdílné podle lidí a situací.
DISKUZE - na rozličná témata .
